Chestera Lanza ani nemusím představovat. Pokud se vysloví jeho jméno, vybaví se vám automaticky hned několik modelů. Record Braker, Bomber, Thermal Sniffer, Record Holder, Baby Burd a další. Asi víte i to, že Chet Lanzo je průkopníkem v RC řízení. Svůj první RC model postavil již v roce 1934.
Chet Lanzo v roce 1940
Vzpomeňme některá historická fakta a úspěchy z období třicátých let. Chet se narodil v roce 1914 v Clevelandu v Ohiu. Modelařil od roku 1922. Zemřel 13. srpna v roce 1989 .
Ocenění
Když měl Chet Lanzo 20 let, vytvořil pozoruhodně jednoduchý, funkční a elegantní motorový model s vynikajícími letovými schopnostmi. Byl to současník slavných návrhů Maxwella Bassetta a KG (Kovel-Grant), které byly publikovány v časopisech ve třicátých letech minulého století. Ve skutečnosti byly tyto dva návrhy Lanzovou inspirací v době, kdy se pokoušel vyvinout svůj vlastní motorový model. Jeho cílem ale byl rádiem řízený let, jak dosvědčuje název jeho modelu RC-1.
V roce 1935 se v Cleveland Press objevil příběh o Chetovi a jeho historickém počinu spolu s fotografií letadla a jeho tvůrce.
Úvodní zpráva novin zněla: „Kabinový hornoplošník s rozpětím 7 stop, poháněný benzinovým motorem, schopným dosáhnout rychlosti 50 mph a vybavený rádiovým ovládáním, je ambiciózní projekt model letadla navržený Chesterem Lanzem pro národní letecké závody Junior Aviator.“ Článek dále vyprávěl, že Chet se o modely zajímal 10 let a že už létal se dvěma jinými velkými modely.
Chet Lanzo je vlevo, vpravo stojí modelář Tim McCoy. Fotografie je z roku 1989.
Jak to bylo s jeho modelem se dozvíme z Chetova vyprávění:
V roce 1934 jsem dal dohromady RC-1, první pokus o rádiové ovládání modelu letadla s benzínovým motorem. Mým ambiciózním projektem bylo motorový model dostat do vzduchu do dobré výšky, přiměřeně letět a poté vrátit model do blízkosti místa startu – za pomoci rádiového ovládání. Znělo to dost jednoduše, ale ukázalo se, že jde o velmi vzdálený cíl – a nebylo snadné ho dosáhnout.
Soutěžil jsem na akcích s modely na gumový pohon na Nationals (Národní šampionát), který se konal v Akronu, Ohio v roce 1934. Novým pravidlem soutěže bylo, že modely s motorem nesměly soutěžit s těmi s gumovým pohonem. Vítězem závodu Texaco se stal ten, kdo provedl nejdelší let motorového modelu dle nového pravidla, které omezovalo množství paliva na 1/4 oz (7.39338239 ml ) na každou libru (453 gramů) hmotnosti modelu.
Maxwell Bassett z Philadelphie, vítěz z roku 1933, udržel svůj titul letem 21 min, 57 sekund. Irwin Ohlsson a Bill Atwood z Kalifornie létali se dvěma velkými (přibližně 9 stop/2 743mm rozpětí) modely. Atwood navrhl motory pro oba. Několik modelů poháněných motorem nebylo schopno vystoupat dostatečně vysoko, aby překonaly 12patrový dok pro řiditelné vzducholodě Goodyear, vletělo do budovy s běžícími motory a sklouzlo po jejích bocích na zem.
Říkal jsem si, že by byl skvělý nápad postavit řiditelný motorový model a zabránit takovým nehodám ovládáním modelu pomocí vysílačky. Byl jsem vizionář.
Návrh modelu
Náš modelářský klub v Clevelandu zaujal motor Brown Jr .60, který v té době právě začínali vyrábět. Peníze z prodeje několika malých modelů vyrobených členy klubu nám umožnily zakoupit jeden z těchto motorů. Dohodli jsme se, že každý člen klubu bude mít povoleno používat Brown Jr po určitou krátkou dobu během roku, takže jsem navrhl a postavil RC-1, kabinový model s rozpětím 7 stop, a čekal, až na mě přijde řada, abych náš motor použil.
Brown Jr byl klubu k dispozici na podzim roku 1934 a já se nemohl dočkat, až se dostane RC-1 do vzduchu. Letové zkoušky prokázaly, že model je velmi schopný létající stroj. S běžícím motorem by neustále stoupal a klouzání bylo stabilní a pomalé. Chtěl jsem model vypiplat a odstranit všechny chyby ještě před instalací rádia. Stavěl jsem modely 10 let – většinou na gumový pohon Free Flight Scale, Free Flight a soutěžní typy na gumu, později Wakefieldy. RC-1 mi poskytl dobrou příležitost naučit se to, co jsem potřeboval vědět při svých dalších pokusech o výrobu úspěšného létajícího a ovladatelného modelu. Bylo to skutečně dobré východisko.
Na začátku to ale nevypadalo příliš optimisticky. Neznal jsem nikoho, kdo by stavěl nebo vyráběl RC aparaturu pro motorové modely letadel. Ve skutečnosti mě někteří moji kolegové modeláři považovali tak trochu za blázna, když na toto téma přišla řeč. Rádiové ovládací zařízení prostě neexistovalo. Musíte si uvědomit, že v té době motorové modely létaly jen asi dva roky.
Během 1. světové války se k ovládání modelů lodí a lehkých letadel používalo velmi těžké rádiové zařízení. Amatérskému RC řízení se věnovalo jen několik izolovaných experimentátorů, kteří používali provizorní zařízení pro modely naváděné rádiem. Jenže nebyly žádné miniaturní součástky a samotné aparatury nebyly právě lehké. Díly pro rádia byly extrémně těžké. Nebyly k dispozici ani lehké baterie a většina přijímačů používala příliš velké elektronky a další součástky.
Popis modelu
Design modelu vychází ze skutečných letounů s kabinou, které tehdy létaly. Kdybych měl poukázat na jediný návrh, který mě nejvíce ovlivnil, byl by návrh tehdejšího největšího motorového modeláře, Maxwella Bassetta. RC-1 obsahuje hodně z jeho designu z roku 1933. Ale byl jsem samozřejmě ovlivněn i jinými modely a modeláři.
Rozpětí křídel RC-1 bylo dáno 3 stopy (914.4mm) dlouhou balsou, kterou jsem měl po ruce. Nerad jsem spojoval nosníky nebo náběžné a odtokové hrany, tak jsem použil 3 stopová „ucha“ a přidal 1 stopovou (304.8mm) středovou část, abych získal rozpětí 7 stop (2 133mm).
Originální model byl potažen bambusovým papírem (vypadalo to jako savý papír „piják“) a natřen třemi až čtyřmi vrstvami těžkého dusičnanového roztoku. (V té době nic jiného k dispozici nebylo.) To vytvořilo houževnatý a levný potah. Když jsem si to mohl dovolit, používal jsem hedvábí. Dusičnanový roztok byl jen z části odolný vůči palivu. Z tohoto důvodu jsem na přední část použil černě pigmentovanou látku. Pokud jsem chtěl odlehčit ocasní partie, použil jsem japonský čajový papír ve dvou vrstvách s vlákny křížem v pravém úhlu.
Design modelu RC-1 byl podobný jako u modelů kabinového typu s gumovým pohonem, se kterými jsem létal v roce 1934. Filozofie tehdejšího designu diktovala, že všechna letadla musela mít kryt motoru a kabinu s čelním sklem a okny na boku. Křídlo je jednoduchý obdélník s koncovými oblouky. Konvenční směrovka a výškovka doplňují design.
Vyráběl jsem i domácí lepidlo z acetonu a celuloidu a tím lepil dřevěnou konstrukci.
RC aparát
Myslel jsem si, že pokud se mi podaří odstranit všechna těžká elektrická zařízení (vakuové lampy, baterie, transformátory a relé), budu mít šanci na úspěšný provoz. Jinými slovy, doufal jsem, že zjednoduším přijímací část zařízení a tím zredukuji velkou váhu.
Zdálo se, že přijímač s cohererem a k němu naladěný vysílač s jiskřištěm velmi dobře vyhovují mým požadavkům. Jednalo se o jednoduše zkombinovaný detektor a reléový pohon s bateriemi ze zapalování motoru, které napájely jednotku pro palubní zařízení. Kompletní přijímač váží méně než 8 uncí (226.79 gramů).
(Pozn. autora – Detektor typu Coherer byl svým způsobem jenom spínač, nebyl schopný demodulace a nehodil se tak do pozdějších rádií.
Mezi dvěma elektrodami v uzavřeném prostoru byly nasypány piliny. Protože nevytvářejí spojitou hmotu, součástka vykazovala velký odpor. V případě že součástkou začaly procházet elektrické/radiové vlny, piliny se spojily a odpor prudce klesl. Později byla tato součástka nahrazována elektrolytickým nebo krystalovým detektorem (známe krystalky). Coherer byl základem Marconiho telegrafu. Tento princip pak Chet Lanzo využil pro řízení svého modelu.)
Vysílač byla jednoduchost sama: zapalovací cívka Ford Model T (ročník 1923), klíč k pulzování signálu a 6V autobaterie tvořily většinu vysílače. Nechyběla samozřejmě ani anténa a laděný cívkový systém.
Ranné rádiové testy
RC-1 byl velmi stabilní jak při letu s motorem, tak při klouzání. Malé pohyby kormidla vyhovovaly a umožnovaly pěkný velký kruh vpravo nebo vlevo. Zjistil jsem, že model docela dobře zvládne dodatečnou 1/2 lb (226,79gramů) váhu přijímače. Postavil jsem rádiové zařízení a otestoval ho na zkušební stolici. Ukázalo se, že cohererní přijímací systém je životaschopný pro rádiového ovládání, i když vyžadovalo spoustu ladění a nastavování, aby se relé sepnulo a zůstalo sepnuté.
Zavrhl jsem všechny převody a vymyslel jsem velmi jednoduchý systém ovládání kormidla převinutím elektromagnetu z vypínacího relé Ford. Použil jsem jej jako kombinaci relé a táhel kormidla.
Tolik vyprávění…
Model létal tak, jak Chet požadoval. Při svém vzpomínání zakreslil i způsob, jak s modelem létal. Jak ve fázi s motorem, kdy prováděl přistání při běhu motoru…
…tak při letu bez motoru.
Model RC-1 byl schválen jako Americkým historický klubem SAM v roce 1982.
Plán je ke stažení zde:
Jak jsem již zmiňoval v článku o bratrech Goodových, v roce 1937 s modelem RC -1 zvitězil Chet Lanzo v Detroitu, jako jediný byl tehdy schopen řízený let provést i když del vyprávění byl let poněkud divoký.
Model RC-1 v našem klubu postavil Roman Fousek
My můžeme obdivovat, s jakým vybavením se tehdy modeláři pouštěli do RC dobrodružství. Poměrně primitivní zařízení však umožnilo splnit jejich sny. Dnešní RC soupravy umožňují funkcionality, o kterých se těmto pionýrům ani nesnilo. Ale bez nich by ty naše RC soupravy nebyly.
Jirka Hloušek
Zdroj: časopis Model Aviation, Outerzone, AMA
Foto: Jiří Hloušek