Níže popsané čtyři soutěžní dny berte, prosím, jako pohled účastníka, který měl sám se sebou co dělat a patrně nestačil vše postihnout. Pokud jsem něco opomenul nebo na někoho zapomněl, prosím tímto tyto postižené o pochopení a shovívavost.
První soutěžní den byl v pondělí 26. června. Po oficiálním zahájení v devět hodin, se začalo létat. Pro mne tedy kategorie Alot. Vzhledem k tomu, že silně foukalo, nikdo se do létání moc nehnal. Po desáté hodině začaly naskakovat kumuly a první odvážlivci to zkusili. Termika byla velice silná, bohužel stejně tak i klesavé proudy. Mně se moc nevedlo. Dvě maxima, jinak nic moc. Jiní naši borci bojovali daleko lépe. Do rozlétávání postoupili Jonáš Kučera, Štěpán Kučera, Dalibor Špaček a Sláva Štorek. Vlastní rozlet byl boj se vším všudy, jaký se hned tak nevidí. Sláva Štorek společně s Jonášem Kučerou vystoupali na hranici viditelnosti a chvílemi se model Jonáše ztrácel v modři oblohy. Sláva s podstatně větším Berryloidem byl na tom s viditelností svého stroje o poznání lépe. Dosažené časy rozletu 1790 sec. Jonáše a 1897 sec. Slávy nedaly ostatním borcům, řečeno sportovní terminologií „ani čuchnout“. První soutěžní den máme tak v elektrách zlato a stříbro. Smůlu měl Štěpán Kučera, který ztratil v chumlu letadel to své a až přihlížející jej upozornili, kam letadlo spadlo (Štěpán jej našel a poškození lze snadno opravit).
V úterý byly na programu kategorie OTVR a OT400. Na obě jsem se přihlásil, ale s určitými obavami, jak budu stíhat. Vyšší moc ale zasáhla a mé dilema vyřešila. Vítr již při briefingu dosahoval v nárazech hraničních hodnot a účastníci v hlasování drtivou většinou odsouhlasili posunutí začátku létání na šestnáctou hodinu odpoledne s tím, že se bude létat do půl deváté večer. Takže větroně vypustím. Čtyřstovky jsem měl dvě. Začal jsem s Airfoilerem, což je stroj, kterému to ve větru moc nejde. Odlétal jsem bez taktizování všechny lety v krátkém čase po sobě a výsledek je vidět – průměr, čtrnácté místo. Oproti tomu Vega 7 si s větrem rozumí daleko lépe. První start docela dobrý, ale najednou jsem v sedmé minutě spadl asi do třiceti metrů, kde jsem se snažil udržet. Kdo létá čtyřstovky, tak ví, co se dá reálně z této výšky nalétat. Ale štěstí funguje! Za jemného koučování Pavlů (Skotnica a Bárta), jsem se držel v mírné vlnce a potřebné tři minuty traverzováním nalétal. Druhý let pouze trochu přes pět minut. Protože všichni byli v časovém skluzu byla nouze o měřiče. Mě se na třetí a čtvrtý let ujal jeden z hlavních organizátorů ME Laco Učnay. Oba dva lety se mi povedly. Třetí start jsem nalétal trochu přes osm minut a v závěrečném letu jsem dosáhl maxima. Měl jsem velkou radost, protože se mi podařilo obhájit titul z minulého ME. Vkategorii OTVR se dostalo do rozlétávání osm borců, z toho naši Roman Fousek a Štěpán Kučera. Protože jsem měřil Romanův rozlet, nevšiml jsem si vypnutí Štěpánova modelu v malé výšce. Na této úrovni to znamená konec nadějí. Romanovi se start podařil parádně. Foukal již jen mírný větřík, tak to bylo o hlavě a rukách. Musím říci, že tak precizní pilotáž, jakou předvedl Roman jsem dlouho neviděl. S klidnou hlavou bez sebemenší chybičky, natož chyby. Jemně a s přehledem až na zem pro titul mistra Evropy! Romane bravo! V startovním poli vynikal vzhledem i výkony krásný větroň Uranio Kamila Horáčka, který skončil na třetím místě.
Středa byla opět větrná, takže se čekalo, posouvalo a létalo se opět do půl deváté.
V elektrorubberu jsem měl Sokola a Vegu. Rozhodl jsem se vsadit na Vegu a ve větrném dopoledni jsem odlétal Sokola. Výkony bídné, ale stačilo to na průběžné druhé místo, protože skoro nikdo nelétal. Odpoledne se vítr trochu zmírnil a soutěžící začali dohánět časový skluz. Kdo byl pozorný celkem v pohodě nalétal potřebná maxima. Do rozletu se dostali tři naši reprezentanti – František Černý, Ludvík Wylegala a Roman Fousek. Mně se to nepodařilo. Proč, uvedu jako odstrašující příklad. Ač jsem byl vysílačem JETI DC 16 upozorněn, že nemám navolen správný model, ve spěchu a bezmyšlenkovitě jsem odklikl „použít tento příjmač“a jak to dopadlo? Let trval dvě vteřiny, naštěstí jen uražené ucho, snadno opravím. Pokud budou existovat modeláři jako já, tak to se mohou vývojáři zbláznit. Vlastní rozlet se konal již za večerního poklidného ovzduší. Roman opět zabojoval a se svým strojem W 154-It vybojoval bronz.
V poslední soutěžní den čtvrtek byl již od rána vítr v přijatelných mezích. Po deváté hodině se začaly objevovat první kumuly a termika. Elot je kategorie, kde se dá dost věcí pokazit. Poučen včerejším uraženým uchem vše pečlivě kontroluji. První dva starty letím opatrně a celkem v klidu dosahuji maxim. Protože mi to tak šlo, rozhodl jsem se i pro třetí start s tím, že když naletím třetí maximum, budu mít celé odpoledne volno. Výška super, pozornost pryč a výsledek 327sec. Tak místo klidu trochu nervy, zda to odpoledne posledním letem zachráním. Zachránil. Do rozletu jsme postoupily čtyři. Maďarský a italský reprezentant, já a Sláva Štorek, který po havárii a ztrátě letadla v kategorii OTMR C tam rychle „šoupl“ tři maxe. Vlastní rozlet, řekl bych, klasika. Sláva nejvýše, pod ním já a ještě níže zbylí dva. Sláva s přehledem vybojoval první místo, já se musel trochu potit, abych to druhé místo uhájil, ale nakonec to klaplo. Takže na závěr zlato a stříbro a myslím spokojenost.
Pokud mám hodnotit úspěšnost elektrokategorií a větroňů na letošním ME, tak si dovoluji označit výsledky jako vynikající. Čtyři tituly mistra Evropy, dvě stříbrné a jedna bronzová medaile. Doufejme, že stejně úspěšní budeme i na dalších mezinárodních soutežích.
Josef Hejsek
Foto: Petr Hrubý, Fero Swiety
Videa z ME od Stanislava Knoba