Vážení, co se dnes podívat na něco podivného. I když je to podivné a zvláštní, létá to. Začnu jednou definicí.
Vztlakové těleso je takové uspořádání letadla nebo kluzáku s pevnými plochami, kdy samotný tvar trupu vytváří významnou část vztlaku. Některá provedení se tvarem mohou podobat samokřídlům, např. Vought XF5U.
Koncept vztlakového tělesa se objevoval od počátků aeronautiky, ale výraznější práce se datují do 60. let 20. století. Běžně se tento konstrukční princip uplatňuje u stíhacích letounů, např. MiG-29 nebo F-15. Jako vztlaková tělesa jsou stavěny i hybridní vzducholodě.
Nyní opusťme Wikipedii a koukněme na náš modelářský dvorek. Zastavíme se třikrát u modelu v podobě vztlakového tělesa.
Marťanská vesmírná loď
neboli Martian Spaceship postavil v padesátých létech americký modelář Roy L. Clough Jr. Model byl čisté vztlakové těleso poháněné motorem. Článek vyšel v časopisu Air Trails v čísle 4 z roku 1954. Model byl samozřejmě volný a jeho „rozpětí“, možná by bylo lepší napsat šířka, byla 355 mm. Fotky nebyly příliš kvalitní, ale dokazovaly, že model skutečně letěl. Článek popisoval s nadšením „podivný přístroj, který létal“.
Než se pustíme do samotného článku, podívejme se na to, kdo byl tvůrcem modelu.
Roy L. Clough Jr. v letech 1945-1968 publikoval více než 70 článků o různých typech modelů. Šlo například o vrtulníky, autogyroskopy, létající talíře, vztlaková tělesa, vznášedla, ventilátory, tlakové trysky, jetexové turbovrtule, létající křídla, lamelová křídla, prstencová křídla, radiální křídla, custer křídla, tandemová křídla, no prostě takřka cokoliv, co si může člověk ve vzduchu představit.
Když se podíváte níže, naleznete velmi pestrý životopis. Zjistíte, že nebyl pouze modelář, ale třeba hudebník, který navrhl a postavil několik hudebních instrumentů
Jeho články se objevily v časopisech Model Airplane News, Flying Models, Air Trails, American Modeler, Popular Science, Popular Mechanics, Science & Mechanics a Astounding Science Fiction. Opravdový génius, jehož návrhy byly inovativní a jedinečné.
Ale vraťme se k Martian spaceship. Podívejme se na to, co se o modelu tenkrát psalo:
Vypadá jako nějaká zvláštní antigravitační vesmírná loď ze sci-fi televizního pořadu, když nad hlavou bujaře bzučí a její torpédovitý trup se záhadně zvedá vzduchem bez jakýchkoli viditelných prostředků podpory. (Myšleno samozřejmě křídla pozn. autora.)
Pokud si trochu pohrajeme s nastavením, Martian Spaceship může startovat vodorovně a dosahovat vysokých rychlostí, nebo ji můžeme nechat jen tak viset nosem vzhůru, v úhlu 50 stupňů. Při letu je stabilní, netočí se kolem své osy při jakémkoli úhlu stoupání, který dokáže zabezpečit výkon jejího motoru a nastavení výškovky.
Když se motor zastaví, co se stane? Příliš neklesá. Pomalu a klidně se snáší zpět na zem a přistává lehce. Není nutné kazit design něčím tak staromódním a hrubým, jako je podvozek tlumící nárazy.
Není v ní ani trochu helia. Stejně tak nepotřebuje křídla, protože vztlak vzniká čistě a jednoduše, od přídě po záď. Je to prostě létající stroj těžší než vzduch. o podle definice znamená, že svůj vztlak získává pohybem vzduchem vpřed, a ne nějakým úžasným tajným antigravitačním zařízením.
Vždy jsme chtěli postavit vzducholoď pro volný let. Model lehčí než vzduch by však nebyl praktický. A tak jsme navrhli model těžší než vzduch. Použili jsme metodu poloskořepinové konstrukce a šlo to rychle a snadno.
Po dokončení různých experimentů jsme získali cosi, co létalo docela dobře. Možná trochu opožděně jsme si až v tomto bodě naší práce uvědomili, že výsledný návrh už moc nepřipomíná vzducholoď.
Nebyla to tedy zrovna vzducholoď či balón, ale nový typ modelu letadla, který se velmi podobal populární představě vesmírné lodi (psal se rok 1954). Přeuspořádání pohonné jednotky a ocasních ploch pro maximální účinnost nakonec vedlo k tomu, že se téměř dokonale podobal typu létajícího dingbata (podivný útvar na obloze pozn. překladatele), o kterém lidé, kteří létající talíře viděli, mnohokrát vyprávěli.
Náš výsledek – podivná vosa – krásně stoupala pod různými úhly, které motor dokázal zvládnout, a když se motor zastavil, klouzání bylo stabilní a opadání nebylo příliš výrazné. I když jeho ideální způsob kluzu se samozřejmě nevyrovná modelům kluzáků a větroňů.
Sami preferujeme ostřejší úhel startu s velmi nízkou dopřednou rychlostí. To umožňuje dlouhé běhy motoru do velmi vysokých výšek.
Článek byl zakončen plánkem, který ukazoval, jak byl model postaven.
Plán ke stažení zde:
Naše první zastavení na téma vztlakové těleso končí. Možná se někdy vrátíme k panu Royi L. Cloughovi Jr. a podíváme se na nějaký jiný z jeho neobvyklých modelů. Ve druhém díle se podíváme do Anglie, toho času ještě staré a dobré.
Jirka Hloušek
Zdroj: wikipedie, Outerzone, Air Trails