Naše anketa s Jardou Drncem

Jarda Drnec je dlouholetý člen našeho klubu, který má vždy po ruce nějaký krásný model. Však má z čeho vybírat. Když jsem mu poslal otázky, které jsem sestavil odepsal krátce: „Jirko ty už zase vyzvídáš.“ A pak poslal krásné vyprávění, která vám dnes zde vyprezentuji. Stojí to za to.

Kdy jste začali modelařit a kde?

Dovolte mi, abych se trošku rozkecal (když to bude moc, tak to Jirka zkrouhne). Tak začal jsem poměrně pozdě – ve 13 letech v Aeroklubu Plzeň – Bory. To letiště už dnes neexistuje, jsou tam Borská pole. Dřív byly modelářské kluby pod aerokluby, a ačkoliv jsme občas na letišti museli brigádničit, nic jsme neplatili, letiště bylo naše – rozuměj modelářský ráj a ještě jsme od vedoucího dostávali materiál na modely. Určili jsme si model, který budeme stavět a po schválení jsme zdarma dostali konkrétní materiál a do určité doby jsme jej přinesli náčelníkovi ukázat.

V 15 letech, po absolvování tehdejší střední školy s vyznamenáním, jsem byl jako politicky nespolehlivý, (mladí už dnes neví o co šlo), přesunut do Rožmberka n. Vltavou, jinak krásný kout Čech, na 2 roky do Odborného učiliště pro spojové montéry. Tam jsme se učili kopat díry na sloupy nadzemního vedení, lézt na ně s tzv. stupačkami, táhnout dráty a montovat na ně 4 kolíkové, železné rameníky (váha cca 6kg), a to i v zimních podmínkách při silně mínusových teplotách. Tam jsem se skamarádil s dalšími dvěma postiženými spolužáky a začali jsme, díky pochopení vedoucích, modelařit. Oba moji kamarádi byli již zkušení modeláři, takže mi občas pomohli. Postavili jsme každý větroně kategorie A, velikosti kolem 2 – 2,5 m. Já měl středokřídlý (!) model o rozpětí 2.200 mm. Vrchol našeho snažení byla účast na Zimní modelářské soutěži v Gottwaldově (dnešní Zlín), kam jsme se vlakem krátce po půlnoci dne 31.1.1954 s modely zabalené v papundeklu, vypravili. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že je – 10 až 15 stupňů a vítr fouká 5–8 m/s. rozbalili jsme modely a vykročili na letištní plochu. Já jsem asi po 10 m chytil větrný náraz, který mi promptně zlomil křídla a urval VOP. Tím moje účinkování skončilo. Jako důkaz přikládám kopii potvrzení účasti, který jsme museli po návratu na učiliště předložit vychovateli.

Pak jsem měl dlouhou pauzu a znovu jsem začal s modely až v r. 1992 vznikem SAM 78 a seznámením se s p. Jaroslavem Rybákem. No a tahle záliba trvá dosud.

Co byl váš první model a jaký byl jeho osud.

Začínal jsem samozřejmě s „tyčkáčemi“, které mi moc nelítaly. Na přiložené fotce z r. 1954 mám něco v ruce, ale už nevím, co to bylo za model. Můj vrchol v tomtéž roce byl model „Orlík“, od Radka Čížka, který jsem s pomocí instruktora postavil. Při prvním letu na šňůře jsem tak vystartoval, že se modelu v asi 30 m zlomily spojky křídla (byly jen z překližky) a model se střemhlav zřítil k zemi. Co zbylo, jsem shrabal lopatkou a spálil v klubových kamnech. Jinak osudy mých modelů byly prozaické. Maminka je v mé nepřítomnosti rozdala okolním klukům, což jsem já, jako „necholerik“ kvitoval s klidem.

Jaký model se vám opravdu povedl?

Tak souhrnně mohu konstatovat, že který model lítal, tak se mi povedl. Ty, které moc nelítaly se mi moc nepovedly. Vzhledem ke své stavební potenci, musím říct, že těch povedených modelů bylo poměrně dost, pokud mám některé vyzdvihnout, jsou to A2 Straka a Žralok od P. Kynčla, Seveřan, Neptun a Čáp od Radka Čížka, Sova Česlava Raka a Mýval Mirka Rohleny. Z velkých větroňů jsou to převážně větroně Radka Čížka (Káně, Orlík, Luňák, Žehrovice II a Sokol). A pak opět velké gumáky Mistral (L. Lifka), XL-59 a Mamba (R.Čížek).

Jaký model byl váš nejoblíbenější?

Jsem zatíženej na velké větroně, jejich pomalý a majestátní let, zejména pokud pomůže termika, mně fascinují. Jinak, jelikož v mé „pižlárně“ skladuji 66 modelů, netroufám si označit některý z nich jako můj nejoblíbenější, protože bych ostatní urazil. Vzhledem k mému pokročilému věku a nechuti mých nohou k jakémukoliv rychlejšímu pohybu, se současně orientuji na modely poháněné gumovými svazkya z těch opět preferuji ty s větší spotřebou gumy jako jsou Rainbow, XL – 56 a XL – 59, Mistral a Loudal. Ale i ti malí prckové jako Gollywock, Orion, Flip-Flop jsou zajímavé a létavé. Pokud bych si ještě stačil splnit své velké přání-postavit originál Formánkova „Širchána II“– rozpětí 3.600 mm, tak to byl asi byl můj miláček.

S jakým modelem půjdete do letošní sezony?

Toť velký otazník, jestli vůbec letos nějaká sezona bude, takže buďme optimisté a věřme, že si letos ještě někdy zalétáme. Za vrchol mé letošní sezony beru Mistrovství historiků na Rané. Vzhledem k tomu, že do dneška nejsou jasná pravidla, podle kterých se bude Mistrovství létat tak jsem připraven při jakýchkoli pravidlech obsadit 2 kategorie větroňů (A2 – Straka a A3 – Luňák) a 2 kategorie gumáků (malé a velké nebo pevná a sklopná vrtule). To samozřejmě za předpokladu, že nám bude nakloněno počasí. Pokud budou návraty modelů spojeny s přespolním během, budu počet modelů samozřejmě s ohledem na danou situaci a můj fyzický stav příslušně korigovat.