Jiří Veinfurt – Jirka prostě uměl!
Vzpomínka na kamaráda, modeláře a člověka, který mezi námi zanechal nesmazatelnou stopu.
Jsou zprávy, které člověk nechce nikdy slyšet. Zprávy, při kterých se na chvíli zastaví čas a člověku se začnou vybavovat společné zážitky, chvíle na letištích, soutěže, rozhovory a především lidé, se kterými je prožil.
Jedna taková zpráva nás zastihla právě nyní. Navždy nás opustil náš kamarád a modelářský kolega Jiří Veinfurt.
Jirka byl modelář tělem i duší. Neúnavný stavitel, zkušený soutěžící, člověk s obrovským citem pro modely a především kamarád do nepohody.
Jeden náš společný přítel o něm kdysi pronesl větu, která mi dodnes utkvěla v paměti:
„Modely mu pod rukama tak nějak zvláštně ožívají„
A měl pravdu.
Kdo znal Jirkovy modely, dobře ví, o čem je řeč. Jeho stavby měly svůj nezaměnitelný rukopis. Na letišti jste je poznali na první pohled. Ta jeho charakteristická barevná kombinace, které zůstával věrný dlouhá léta, byla prostě nepřehlédnutelná.
Ale nebylo to jen jejich vzhledem.
Nám ostatním bylo občas tak trochu záhadou, jak je možné, že Jirkovy modely tak krásně létají. Jako by v nich bylo něco navíc. Něco, co se nedá jednoduše nakreslit do plánku, koupit v modelářském obchodě ani naučit z příručky.
JIRKA PROSTĚ UMĚL!
A uměl se o své zkušenosti také podělit. Rádi jsme za ním chodili pro radu, pro inspiraci nebo si jen tak popovídat.
Osobně budu vždycky vzpomínat na návštěvy jeho dílny v době, kdy létací sezóna skončila a venku už nebylo počasí na modelářské radovánky.
V dílně voněla čerstvě nařezaná balza, do toho se mísil nezaměnitelný zápach kamen na vyjetý olej a mezi rozestavěnými modely se vedly nekonečné debaty o létání, stavbě, motorech a všem, co k našemu koníčku patří.
Tam se vždycky tak nějak zastavil čas.
Nikdo nikam nespěchal. Vždycky bylo o čem povídat, co prohlížet a nad čím přemýšlet. A člověk odcházel s pocitem, že se zase něco dozvěděl.
Stejně tak nám zůstanou vzpomínky na společné soutěže. Nejednou jsme stáli vedle sebe na stupních vítězů, společně se radovali z povedených letů a samozřejmě také rozebírali ty méně povedené.
Jirkovo nadšení pro modelářství neznalo věkových hranic. Ještě ve svých sedmdesáti letech se vůbec nerozpakoval přespat na letišti ve vlastním autě, hned vedle svých soutěžních modelů. Protože když šlo o létání a setkání s kamarády, nějaké pohodlí bylo až na druhém místě.
Takový Jirka zkrátka byl.
Těch veselých historek, společných zážitků a drobných příhod by se samozřejmě dalo vyprávět mnohem víc. Vydaly by možná na pořádně dlouhé povídání. Ale to není cílem těchto řádků.
Ti, kteří Jirku znali, si je dobře pamatují. A právě tyto okamžiky zůstanou navždy v našich srdcích.
Rádi bychom také na jaře roku 2027 uspořádali na Jirkovu počest vzpomínkové létací setkání. Právě na letišti, které tak rád navštěvoval. Sešli bychom se znovu s modely, zavzpomínali na společné chvíle a připomněli si kamaráda, který k nám tolik let patřil.
Protože snad neexistuje lepší způsob, jak uctít památku opravdového modeláře, než společným létáním.
Milý Jirko, děkujeme Ti za všechno, co jsme s Tebou mohli prožít. Za přátelství, za rady, za společné soutěže, za chvíle v dílně i za všechny ty krásné modely, které nám zůstanou v paměti.
Vydal ses na svůj poslední let. V našich vzpomínkách ale budeš létat dál.
Čest Tvé památce.
Martin Křesadlo
