Že je spolupráce dobrá, výhodná a plodná a někdy kontroverzní či neúspěšná? Ano, to se již několikrát osvědčilo. Vzpomeňte třeba na Břetislava a Jitku, Oldřicha a Boženu, Přemysla a Libuši, Lauera a Hardyho, Sundance Kida a Butch Cassidyho, Marxe a Engelse, Beneše a Hajna, bratry Writhy, Bonie a Clyde, Voskovce a Wericha, Šimka a Grosmana, Suchého a Šlitra, Laurin a Klement atd. V modelářství jistě existovaly také dvojce. Když zahrabu v našem archívu, tak tam vidím Čížka a Militkyho. Tak mě napadlo se na jiné dvě spolupráce podívat. Obě dvojce/trojce spojuje jeden a ten samý člověk. Jeho jméno je Arthur Collinson. Pokud netušíte, o koho jde, vůbec to nevadí. Zajímavé jsou především modely a příběh. Tam budete vědět určitě.
Naše povídání ale začneme jiným mužem, tím je Silvio Lanfranchini, modelář ze Švýcarska. V roce 1953 to byl již velmi zkušený modelář, který se zabýval motorovými modely. Létal kategorii motoráků podle pravidel FAI. Později kategorie C, tedy céčka. Byl významným výrobce dortů a v roce 1953 mu bylo 54 let a měl již 6 dětí!
Když se Silvio Lanfranchi vrátil domů do Bradfordu po návštěvě mistrovství světa v kategorii motorových modelů v roce 1953 v Cranfieldu, byl bohatší o poznatky z důkladného studia amerických modelů a také o nový motor K&B 15, který získal od jednoho z členů amerického týmu. Jenže, navrhnout dobrý model není jen tak. Poznatky by byly ale potřeboval by někoho zkušeného, kdo je dobrým konstruktérem. A zde se objevuje na scéně Arthur Collinson. Tehdy, 27letý modelář z Bradfordu, co do počtu dětí, na rozdíl od Silvia nebyl zrovna pilný otec (měl jen jedno). Výsledkem spolupráce byl model Swiss Miss. V sedmnácti soutěžích, kterých se tento model v sezóně 1954 zúčastnil, získal 12 prvních míst, na Mistrovství Evropy a Mistrovství světa dosáhl Silvio na 2 druhá místa, díky čemuž získal titul „Model roku“.
Konstrukčně šlo o odolný stroj, vhodný pro britské povětrnostní podmínky, měl optimální nosnou plochu pro žhavicí motor o objemu 2,5 cm³ a dostatečnou přirozenou stabilitu, díky níž bylo prý jeho zalétání hračkou.
Silvio získal trofej Aeromodeller Gold Cup a dosáhl nejlepšího výsledku v rámci svého týmu na mistrovství Evropy v Bruselu, kde zaostal za Emilem Freslem o pouhých 41 sekund. Následoval vynikající výkon na Long Islandu, kde byl jen krůček od zisku titulu mistra světa pro rok 1954.
Ačkoliv byl model původně navržen podle specifikací FAI, díky klidným letovým vlastnostem prototypů se Arthur Collinson rozhodl zdvojnásobit objem motoru a pro soutěže v otevřené kategorii jej osadil jednotkou Frog 500. Stoupavost se tím pochopitelně výrazně zlepšila. Jakých výsledků dosáhl bohužel netušíme.
Informace o modelu byly zveřejněny v časopise Aeromodeller v prosincovém čísle roku 1954 včetně plánku.
Ale pojďme dál. Občas, když se snažíte o opakování něčeho předchozího, nemusí to být vždy úplně to samé.
Model, který byl nazván v podstatě až sarkasticky Near Miss, tedy něco ve smyslu Těsně vedle, byl zkonstruován v roce 1958. Autor tohoto modelu byl již vám známý Artur Collinson, který model navrhl podle plánů kolegy Vica Jayse. A opět se zde zmiňuje spolupráce se Silviem Lanfranchinim. Nechme ale příběh vyprávět jeho autora, tady Artura Collinsona.
Model „Near Miss“ vychází z konstrukce Vica Jayse, která byla původně navržena podle starých mezinárodních pravidel FAI. Když jsem před lety pobýval u Vica v Londýně, požádal jsem ho o plány k jeho modelu – viděl jsem jej totiž létat a působil velmi slibně. Jeho stroj poháněl motor Oliver Tiger, zatímco já do toho modelu chtěl zabudovat motor K&B .15. Vždy dávám přednost kvalitnímu žhavicímu motoru, neboť ten dokáže během stoupání zrychlovat, což se u dieselových motorů obvykle nestává.
Model po dokončení vážil 18,5 unce (cca 525 g). Při zkouškách na místním letišti se však ukázalo, že jde o jeden z nejzáludnějších strojů, s jakým jsem kdy měl co do činění. První dvě či tři sekundy letu na plný výkon probíhaly v pořádku, ale poté model v zatáčce ztratil výšku a začal klesat v mírně střemhlavém letu nebezpečnou rychlostí.
Odhaduji, že jsem provedl asi 30 zkušebních letů, aniž by se mi podařilo dosáhnout chodu motoru delšího než 5 sekund. V té chvíli jsem požádal mého kamaráda a letce Silvia Lanfranchiho, aby mi pomohl tento problém vyřešit. Změny vyosení motoru (dolů či do strany), úhlu nastavení křídla i polohy těžiště (posouvání vpřed a vzad) – to vše mělo na dosažení požadovaného průběhu výkonu jen malý vliv.
Nakonec Silvio navrhl, abych výrazně zvětšil úhel nastavení křídla (o čtvrt palce) a zároveň posunul těžiště asi o palec dozadu. Byla to děsivá představa, ale co jiného nám zbývalo? Okamžitě to zabralo a model pokaždé dosáhl potřebného plného patnáctisekundového chodu motoru.
V té době se blížily kvalifikační závody FAI, a tak jsem se rozhodl zvýšit hmotnost modelu na 27,5 unce, vyměnit vrtuli za 8×3 a zkusit v soutěži štěstí. Měl jsem pocit, že mámf velmi dobrý model.
V prvním závodě jsem dosáhl 5 maximálních časů. Ve druhém závodě jsem 5 maxim nedosáhl, chybělo mi 16 sekund díky problémům s determalizátorem. Přesto jsem získal Aeromodeller Gold Trophy za nejlepší součet časů.
Současně se Artur nominoval do reprezentačního družstva Anglie. Viz seznam členů týmu.
Mistrovství světa v roce 1958 se konalo v Cranfieldu (účastnilo se i naše Československé reprezentační družstvo). Díky problémům Artur obsadil až 20. místo. Mimochodem, Vladimír Hájek skončil v závodě 2. a Jaromír Bílý 6.
Model byl publikován v časopise Aeromodeller v roce 1958 v zářijovém čísle. Šlo o malý pláneček v záhlaví stránky. Sken není nejlepší, ale jako dokument postačuje.
Velký článek pak vyšel v časopise Flying models v říjnu 1959, kde Artur Collinson popisoval příběh modelu a já jsem z něho čerpal.
Věřím, že vás tento příběh zaujal a potěšil.
Jirka Hloušek
Zdroj: Outerzone, časopis Aeromodeller a Flying Models